Top 10 ceribandinên psîkolojiya bêexlaqî

1 09. 09. 2018
6. Konferansa Navneteweyî ya Exopolîtîk, dîrok û ruhanî

Hlavním úkolem lékařů by měla být pomoc nemocným lidem. Najdou se však tací, jež se raději zaobírají nesmyslnými studiemi, ve kterých neváhají používat, jako pokusné králíky, němé tváře či dokonce samotné lidi. Pojďme se tak podívat na deset příkladů zvrácených lékařských experimentů.

1) Monster study

Tuto studii vedl Wendell Johnson z univerzity v Iowě – v roce 1939 si vybral dvacet dva sirotků trpících koktáním a jinými vadami řeči. Děti se rozdělily do dvou skupin. V první se jim dostalo odborné logopedické péče a pochvaly za každý nový pokrok. Subjekty ve druhé skupině však zažily zcela opačný přístup. Za každou nedokonalost jejich řeči obdržely pouze výsměch a nadávky. Výsledkem bylo, logicky, že právě sirotci z druhé skupiny získali po takovémto zážitku psychologické trauma a koktání se nikdy nezbavili. Kolegové Johnsona byli jeho počínáním tak zděšeni, že se rozhodli jeho pokus co nejvíce ututlat. Do karet jim totiž nehrála ani obecná situace ve světě, kdy se zraky všech lidí upíraly na nacistické Německo a jeho pokusy na lidech v koncentračních táborech. Univerzita se za tento pokus veřejně omluvila až v roce 2001.

2) Aversion Project 1970 – 1980

Mezi roky 1970-80 byly Jihoafrickým apartheidem vykonány na bílých lesbických a gay příslušnících armády pokusy čítající nucené změny pohlaví, chemické kastrace, elektroléčby a jiné neetické lékařské experimenty. Cílem studie bylo vymýtit homosexualitu z armády. Počet obětí se odhaduje až na devět set.

Celá mašinérie se rozjela udáváním ze stran armádních důstojníků a kaplanů. Oběti byly poté odesílány do psychiatrických klinik armády. Nejčastěji do Voortrekkerhoogte nedaleko Pretórie. Většina obětí měla mezi 16-24 lety.

Vedoucí lékař experimentu, Dr. Aubrey Levin, byl suspendován a souzen až v roce 2012.

3) The Stanford Prison Experiment 1971

Tato studie sice nebyla až tak neetická, ale její výsledek byl tak katastrofální, že si jistě zaslouží své místo na tomto výčtu zvrácených experimentů. Za vším stál známý psycholog Philip Zimbardo. Chtěl zkoumat jedince rozdělené do dvou skupin: vězni a dozorci. Zajímalo ho, jak rychle se adaptují do svých rolí a zda se to nějak odrazí v jejich psychickém stavu.

Lidem, kterým připadly role strážců, nebylo poskytnuto žádné školení o tom, jak by se měli chovat. Vše záleželo pouze na jejich úvaze.  První den se pokus nesl v duchu rozpačitosti, nikdo totiž nevěděl, jak by se měl chovat. Druhý den se ovšem vše zvrtlo. Vězni započali vzpouru, která se strážným podařila potlačit. V důsledku toho začali vězněné osoby psychicky deptat, aby zabránili dalšímu pokusu o převrat vycházející ze společné solidarity těchto osob. Z vězňů se tak záhy staly dezorientované, degradované a depersonalizované bytosti. To šlo ruku v ruce s objevivšími se emocionálními poruchami, depresemi a pocity bezmocnosti. Při rozhovorech s vězeňským kaplanem si vězni dokonce nemohli vzpomenout ani na své jméno, označovali se pouze čísly.

Dr. Zimbardo ukončil svůj experiment po pěti dnech, neboť mu došlo, že stojí před skutečnou věznicí. Výsledky studie tedy byly více než výmluvné. Jednalo se totiž o klasický případ zneužití moci, který se často pojí s paranoidním podezříváním. V tomto případě to byli strážní, kteří se začali ke svým vězňům chovat nelidským způsobem, protože se obávali dalšího povstání.

4) Monkey Drug Trials 1969

I když panuje obecný názor, že pokusy na zvířatech jsou pro člověka důležité, zejména v oblasti léčiv, skutečnost je taková, že mnoho z nich je velmi krutých. Do této oblasti spadá i pokus na opicích z roku 1969. V tomto experimentu byly primátům a krysám vstřikovány injekce s různými druhy návykových látek: morfiem, kodeinem, kokainem a metamfetaminem.

Výsledky byly děsivé. Zvířata si, ve snaze uniknout dalším vpichům, lámaly končetiny. Opice, jež dostaly kokain, si zřejmě v halucinacích ukously prsty, měly křeče a vytrhávaly si srst. V případě, že byla tato droga kombinována ještě navíc s morfiem, dostavilo se do dvou týdnů úmrtí.

Smyslem celé studie bylo zjištění důsledku užívání drog. Mám však za to, že každý průměrně inteligentní člověk ví, jaké účinky tyto drogy mají – tedy neblahé. Jistě tak nejsou zapotřebí tyto nelidské pokusy na tvorech, kteří se nemohou bránit. Spíše to vypadá, že si v tomto pokusu lékaři ukájeli své vlastní skryté touhy.

5) Landis´ Facial Expressions Experiment 1924

V roce 1924 vymyslel absolvent univerzity v Minnesotě, Carney Landis, experiment sloužící k určení, jak různé emoce mění výraz tváře. Cílem bylo zjistit, zda mají všichni lidé identický výraz obličeje, když pociťují zděšení, radost a další pocity.

Většina účastníků experimentu byli studenti. Jejich tváře byly pomalované černými čarami, aby bylo možné sledovat pohyb jejich obličejových svalů. Následně byli vystaveni různým podnětům, které měly vyvolat silnou reakci. Tu Landis poté vyfotil. Subjekty tak, kupříkladu, čichaly ke čpavku, sledovaly pornografii a strkaly ruku do kbelíku s ropuchami. Diskutabilní však byla závěrečná část testu.

Účastníkům byla ukázána živá krysa, které měli setnout hlavu. Většina to odmítla, třetina se však podvolila. Nikdo z nich ovšem nevěděl, jak tento zákrok provést humánně, zvířata tak nesmírně trpěla. Před těmi, kdo odmítli provést tento úkon, dekapitoval Landis krysu sám.

Studie tak ukázala, že někteří lidé jsou schopni udělat vše, co se jim řekne. Pro výrazy obličeje to nemělo žádný přínos, neboť každý člověk se u daných emocí tvářil zcela jinak.

6) Little Albert 1920

Otec behaviorismu, John Watson, byl psycholog, který toužil zjistit, zda je strach vrozenou, nebo podmíněnou reakcí. K tomu si vybral sirotka s přezdívkou Little Albert (malý Albert). Vystavil ho kontaktu s několika druhy zvířat, předvedl se mu v několika maskách a zapaloval před ním různé předměty – to vše po dobu dvou měsíců. Poté jej umístil do pokoje, kde nebylo nic jiného, nežli matrace. Po chvíli mu přinesl bílého potkana, aby si s ním chlapec mohl začít hrát. Po nějaké době začal psycholog lekat dítě hlasitým zvukem, kdy mlátil kladivem do železné tyče, a to vždy, když se u dítěte objevil onen potkan. Albert se začal po čase zvířete velmi bát, neboť si jej spojil s pro něj děsivým zvukem. A aby toho nebylo málo, vypěstoval si strach na cokoli bílého a srstnatého.

7) Learned Helplessness 1965 (naučená bezmocnost)

Tento pojem vytvořili psychologové Mark Seligman a Steve Maier. Svou teorii testovali na třech skupinách psů. První skupina byla po určité době propuštěna z vodítka bez jakékoli újmy. Psi z druhé skupiny byli spárováni do dvojic, přičemž jedno zvíře z dvojice dostalo elektrický šok, který mohl být, pokud by se to pes naučil, ukončen posunutím páky. Třetí skupina byla taktéž ve dvojících, v níž jeden ze psů obdržel elektrický šok, jenž však nešel ukončit. A právě u těchto jedinců se objevily příznaky klinické deprese.

Později byli všichni psi umístěni do jednoho boxu, kde dostávali elektrické šoky. Po čase všichni z první a druhé skupiny vyskákali ven, neboť pochopili, že se takto zachrání. Psi ze třetí skupiny však v boxu zůstali odevzdaně sedět. Právě toto chování se označuje jako naučená bezmocnost. Pokusné zvíře se naučí, že nemůže kontrolovat určitý podnět – elektrický šok nešel vypnout posunutím páky – a proto je bezmocné a demotivované.

Nebylo by ale lepší, kdyby to páni „učenci“ zkoušeli sami na sobě? Možná by pak začali konečně používat mozek.

8) Milgram Study 1974

Milgramův experiment je dnes již notoricky známý. Stanley Milgram, sociolog a psycholog, toužil vyzkoušet poslušnost k autoritám. Do studie tak přizval „učitele a žáky.“ Žáci však byli ve skutečnosti pomocníky Milgrama. Dle losování (falešného) byli lidé rozdělení do skupiny učitel-žák. Žák byl odveden do protější místnosti a přivázán ke křeslu.

Učitel zůstal v pokoji s mikrofonem a tlačítky na různou intenzitu elektrických šoků, a to ve škále od 15 do 450V. Při každé špatné odpovědi měl dát učitel žákovi ránu. Zkoumal se tak vliv bolesti na učení.

Čím více šoků žák dostal, tím častěji se pletl. Pokus pokračoval i navzdory tomu, že subjekty sténaly bolestí a žádaly okamžité ukončení. Výsledkem byly jen další rány, jelikož vzdor byl považován taktéž za špatnou odpověď.

9) The Well of Despair 1960

Dr. Harry Harlow byl dalším nesympatickým pomatencem v bílém plášti, v jehož experimentech se objevovaly slova jako znásilnění či železná panna. Nejznámější byly jeho pokusy s makaky, týkající se sociální izolace. Vybíral si mláďata, jež měla se svými matkami již silně vyvinuté pouto. Umístil je do železné komory, bez jakékoli možnosti kontaktu. Tomuto strádaní je vystavil po dobu jednoho roku. Tito jedinci se pak stali psychotickými, přičemž mnozí se z toho už nikdy nezotavili. Harlow z toho usoudil, že i když má dítě šťastné dětství, po vystavení do nepříjemné situace se nedokáže ubránit vzniku deprese.

Celý experiment však měl jednu světlou stránku. Panuje totiž přesvědčení, že právě jeho pokusy zapříčinily v Americe vznik ligy na ochranu zvířat.

10) David Reimer 1965 – 2004

V roce 1965 se v Kanadě narodil chlapec jménem David Reimer. Ve svých osmi měsících podstoupil obřízku. Bohužel se během chirurgického zákroku stala vážná nehoda: došlo k vážnému poškození jeho penisu. Na vině byli lékaři, neboť místo skalpelu použili, v té době, nekonvenční metodu kauterizace. Davidův pohlavní orgán byl tak téměř celý spálen. Psycholog, John Money, proto rodičům navrhl jedno řešení: změnu pohlaví. Rodiče souhlasili, avšak netušili, že psychologovi jde pouze o to, aby našel pokusného králíka pro svou tezi, že nikoli povaha, ale výchova určuje pohlaví dítěte.

David, nyní už jako Brenda, prodělal chirurgické odstranění varlat a vytvoření vagíny. Podstoupil též hormonální léčbu. Proměna se však nevyvíjela tak, jak měla. Brenda se totiž stále chovala jako chlapec. Celá situace měla také negativní dopad na její rodiče. Matka propadla sebevražedným sklonům a otec se utápěl v alkoholu.

Když byla Brendě v jejich čtrnácti letech sdělena pravda o její nehodě, rozhodla se stát znovu chlapcem a podstoupila rekonstrukci penisu. Avšak i po této přeměně se se svým údělem nedokázal smířit a proto ve svých osmatřiceti letech spáchal sebevraždu.

Gotarên wekhev