Dîroka guherîna avhewa

31. 05. 2021
6. Konferansa Navneteweyî ya Exopolîtîk, dîrok û ruhanî

Změna klimatu je dlouhodobá změna v klimatických a povětrnostních vzorcích Země. Trvalo téměř století zkoumání a sběru dat, aby se drtivá většina vědecké komunity přesvědčila, že lidská činnost může změnit klima celé naší planety. Experimenty v 19. století, které naznačovaly, že se oxid uhličitý (CO2) a další plyny, produkované člověkem, mohou shromažďovat v atmosféře a izolovat tak Zemi, se setkaly spíše se zvědavostí než s nějakým znepokojením. Koncem padesátých let minulého století přinesla měření hladin CO2 první data, která teorii globálního oteplování potvrzovala. Dostatečná data spolu s klimatickými modely nakonec poukázaly nejen na skutečnost globálního oteplování, ale i na řadu jeho hrozivých důsledků.

Rané náznaky toho, že lidé mohou měnit globální klima

Již v dobách starověkého Řecka se objevovala četná tvrzení o tom, že lidstvo je schopno měnit teplotu ovzduší a ovlivňovat množství srážek prostřednictvím kácení stromů, orby polí nebo zavlažování pouští. Jedna z teorií klimatických účinků, která byla široce populární až do doby tzv. Prachové mísy (Dust bowl) ve 30. letech 20. století, tvrdila, že „déšť následuje pluh“.  Byla založena na dnes již vyvrácené myšlence, že obdělávání půdy a další zemědělské praktiky vedou ke zvyšování srážek.

Ať už byly reálné nebo ne, tyto vnímané klimatické účinky byly pouze lokální. Představa, že by lidé mohli nějak změnit klima v globálním měřítku, se po staletí zdála být poněkud přitažená za vlasy.

Skleníkový efekt

Ve 20. letech 19. století prohlásil francouzský matematik a fyzik Joseph Fourier, že energie vstupující na naši planetu ve formě slunečního světla musí být vyvážena energií, navracející se do vesmíru, protože zahřátý povrch produkuje zpětné záření. Usoudil však, že část této energie je zřejmě zadržována v atmosféře a do vesmíru se nevrací, což udržuje na Zemi teplo. Naznačil, že tenká vzduchová vrstva kolem Země – její atmosféra – funguje obdobně jako skleník.

Energie vstupuje skrz skleněné stěny, ale poté zůstane uvězněna uvnitř, podobně jako ve vyhřátém skleníku. Odborníci posléze poukazovali na to, že analogie se skleníkem byla příliš zjednodušená, protože odcházející infračervené záření není zemskou atmosférou zachyceno, ale spíše absorbováno. Čím více skleníkových plynů zde je, tím více energie se v atmosféře Země udržuje.

Skleníkové plyny

Teorie analogie skleníkového efektu nadále přetrvávala a asi o 40 let později začal irský vědec John Tyndall detailně zkoumat, jaké druhy plynů budou s největší pravděpodobností hrát roli při absorpci slunečního záření. Tyndallovy laboratorní testy v 60. letech 19. století ukázaly, že obzvláště účinné při absorpci energie jsou uhelné plyny (obsahující CO2, metan a těkavé uhlovodíky). Nakonec prokázal, že samotný CO2 působí jako houba, která dokáže absorbovat sluneční záření o různých vlnových délkách.

V roce 1895 se švédský chemik Svante Arrhenius začal zajímat o to, jak může klesající hladina CO2 v atmosféře Zemi ochlazovat. Ve snaze vysvětlit minulé doby ledové uvažoval o tom, jestli by pokles vulkanické aktivity mohl snížit globální hladinu CO2. Jeho výpočty ukázaly, že pokud by se hladina CO2 snížila na polovinu, globální teploty by se mohly snížit asi o 5 stupňů Celsia (9 stupňů Fahrenheita). Dále Arrhenius přemýšlel, jestli se tak děje i naopak.

Vrátil se ke svým výpočtům a tentokrát zkoumal, co by se stalo, kdyby se hladina CO2 zdvojnásobila. Tato možnost se v té době zdála být vzdálená, ale jeho výsledky naznačovaly, že globální teploty by se zvýšily o stejnou hodnotu tj. 5 stupňů C nebo 9 stupňů F. O několik desetiletí později moderní klimatické modelování potvrdilo, že Arrheniova čísla nebyla příliš vzdálena od pravdy.

Vítané oteplení Země

V 90. letech 19. století byl koncept oteplování planety stále vzdáleným problémem a byl dokonce vítán. Jak napsal sám Arrehenius: „Vlivem rostoucího procenta oxidu uhličitého [CO2] v atmosféře můžeme doufat, že si užijeme časy s vyrovnanějším a lepším podnebím, zejména pokud jde o chladnější oblasti Země.“

Ve 30. letech 20. století začal konečně jeden vědec tvrdit, že emise uhlíku by mohly mít oteplovací účinek. Britský inženýr Guy Stewart Callendar si všiml, že USA a severoatlantická oblast se významně oteplily v důsledku průmyslové revoluce. Callendarovy výpočty ukazovaly, že zdvojnásobení CO2 v zemské atmosféře by mohlo Zemi ohřát o 2 stupně C (3,6 stupně F). Až do šedesátých let stále trval na tom, že probíhá oteplování planety prostřednictvím skleníkového efektu.

Zatímco Callendarova tvrzení byla do značné míry přijímána skepticky, podařilo se mu alespoň upozornit na možnost globálního oteplování. Tato pozornost sehrála roli při zadávání některých z prvních vládou financovaných projektů k důkladnějšímu sledování klimatu a úrovní CO2.

Keelingova křivka

Nejznámějším z těchto výzkumných projektů byla monitorovací stanice zřízená v roce 1958 institucí Scripps Institution of Oceanography na vrcholu havajské observatoře Mauna Loa. Zdejší geochemik Charles Keeling vyvinul přístroj pro přesné měření koncentrace CO2 v atmosféře a zajistil tak financování této observatoře, umístěné uprostřed Tichého oceánu. Data z observatoře odhalila jev, později známý jako „Keelingova křivka“. Křivka se stoupajícím trendem s výkyvy ve tvaru zubů vykazovala stálý nárůst hladin CO2. Kolísání hladin znázorňuje sezónní oscilace, způsobené každoročním střídáním zimní sezóny a vegetačního období na severní polokouli.

S počátky pokročilého počítačového modelování v šedesátých letech 20. století se začaly předpovídat možné výsledky vzestupu hladin CO2, které byly patrné z Keelingovy křivky. Počítačové modely jasně ukázaly, že zdvojnásobení CO2 by mohlo v příštím století způsobit oteplení o 2 °C nebo 3,6 °F. Modely byly považovány stále ještě za předběžné a století se zdála být velmi dlouhá doba.

Hrozba 70. let: ochlazování Země

Na počátku 70. let se objevil jiný druh obav, týkajících se klimatu: globální ochlazování. Častější obavy ze znečišťujících látek, které lidé vypouštěli do atmosféry, způsobily vznik některých vědeckých teorií, že toto znečištění může blokovat sluneční svit a Zemi naopak ochladit.

Země se ve čtyřicátých až sedmdesátých letech skutečně poněkud ochladila kvůli poválečnému rozmachu znečišťujících aerosolových látek, které odrážely sluneční svit od planety. Teorie, že znečišťující látky blokující sluneční svit mohou Zemi ochladit, se uchytila ​​i v médiích, jako např. v článku časopisu Time z roku 1974 s názvem „Další doba ledová?“. Ale jak krátké období ochlazování skončilo a teploty obnovily svůj stoupající trend, pozbyly tyto minoritní teorie aktuálnosti. Součástí opuštění těchto úvah byl i fakt, že zatímco smog zůstává v ovzduší jen několik týdnů, CO2 může v atmosféře setrvávat po staletí.

1988: Globální oteplování se stává realitou

Počátkem 80. let byl zaznamenán prudký nárůst globálních teplot. Mnoho odborníků poukazuje na rok 1988 jako na kritický bod zvratu, kdy přelomové události postavily globální oteplování do centra pozornosti.

Léto roku 1988 bylo nejteplejším zaznamenaným (i když poté následovalo několik ještě teplejších). V roce 1988 došlo ve Spojených státech také k rozšíření sucha a rozsáhlým požárům. Bití na poplach ze strany vědců ohledně změny klimatu se dostalo do větší pozornosti médií i veřejnosti. Doklady podal vědec NASA James Hansen, který na kongresu v červnu 1988 představil svoje klimatické modely a řekl, že si je „na 99 % jistý“, že se jedná globální oteplování.

IPCC – Mezivládní panel pro změnu klimatu

O rok později, v roce 1989, byl v rámci Organizace spojených národů založen Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC – Intergovernmental Panel on Climate Change), aby poskytl vědecký pohled na změnu klimatu a její politické a ekonomické dopady.

Jak globální oteplování získávalo jako již reálný fenomén na důležitosti, začali se vědci zabývat jeho možnými důsledky. Mezi předpověďmi byla varování před silnými vlnami veder, suchem a ničivými hurikány, vznikajícími stoupajícími teplotami na povrchu moří.

Další studie předpověděly možné zaplavení mnoha měst podél východního pobřeží Spojených států v důsledku tání mohutných ledovců na pólech, které by mohlo zvednout hladinu moře do roku 2100 o 28 až 98 centimetrů.

Kjótský Protokol: přijetí a následné odmítnutí USA

Světoví vládní představitelé zahájili diskuse, vedoucí ke snížení emisí skleníkových plynů, aby se pokusili nejhorším předpovídaným důsledkům zabránit. První mezinárodní smlouva o snižování skleníkových plynů, tzv. Kjótský protokol, byla přijata v roce 1997. Protokol podepsaný prezidentem Billem Clintonem, zavazoval 41 zemí + Evropskou unii v cílovém období 2008 až 2012 ke snížení emisí šesti skleníkových plynů o 5,2 procenta pod úroveň z roku 1990.

V březnu 2001, krátce po svém nástupu do funkce, oznámil prezident George W. Bush, že USA nebudou Kjótský protokol ratifikovat.  Argumentoval tím, že protokol „obsahuje zásadní chyby“ a odvolával se na obavy, že dohoda výrazně poškodí americkou ekonomiku.

Nepříjemná pravda

Téhož roku vydal IPCC svou třetí zprávu o změně klimatu. Uvádělo se v ní, že globální oteplování, bezprecedentní od konce poslední doby ledové, je „velmi pravděpodobné“ a představuje devastující dopady pro budoucnost. O pět let později, v roce 2006, upozornil na nebezpečí spojené s globálním oteplováním ve svém filmovém debutu „Nepříjemná pravda“ bývalý viceprezident USA a prezidentský kandidát Al Gore. Gore poté získal za svou práci ve prospěch změny klimatu v roce 2007 Nobelovu cenu za mír.

Nicméně v oblasti změny klimatu nadále pokračovalo i politikaření, přičemž někteří skeptici tvrdili, že předpovědi prezentované IPCC a zveřejňované v médiích jsou, podobně jako Goreův film, přehnané.

Mezi těmi, kteří se ke globálnímu oteplování vyjadřovali skepticky, byl i budoucí americký prezident Donald Trump. 6. listopadu 2012 Trump tweetoval: „Koncept globálního oteplování byl stvořen Číňany, aby učinili výrobu v USA nekonkurenceschopnou.“

Pařížská dohoda o klimatu: přijetí a následné odmítnutí USA

Spojené státy pod vedením prezidenta Baracka Obamy podepsaly v roce 2015 další milníkovou smlouvu – Pařížskou dohodu o klimatu. V této dohodě se 197 zemí zavázalo ke stanovení cílů pro snížení vlastních emisí skleníkových plynů a k podávání zpráv o svém pokroku. Základem pařížské dohody o klimatu bylo zabránit globálnímu zvýšení teploty o 2 °C (3,6 °F). Mnoho odborníků považovalo oteplení o 2 stupně C za kritickou hranici, která, pokud bude překročena, povede ke zvýšení rizika smrtících vln veder, sucha, bouří a vzestupu globální mořské hladiny.

Zvolení Donalda Trumpa v roce 2016 vedlo k odstoupení USA od Pařížské dohody. Prezident Trump s odvoláním na „tíživá omezení“ stanovená dohodou uvedl, že nemůže „s čistým svědomím podpořit dohodu, která trestá Spojené státy“.

Téhož roku nezávislé analýzy NASA a Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) zjistily, že povrchové teploty Země v roce 2016 jsou nejvyšší od roku 1880, kdy se začaly používat moderní metody měření. A v říjnu 2018 vydal Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu report, který volal po nutnosti „rychlých a dalekosáhlých“ opatření k omezení globálního oteplování na 1,5 °C (2,7°F) a k odvrácení těch nejhorších a nevratných důsledků pro naši planetu.

Greta Thunberg a klimatické stávky

V srpnu 2018 začala švédská teenagerka a klimatická aktivistka Greta Thunbergová protestovat před švédským parlamentem s nápisem: „Školní stávka za klima.“ Její protest za zvýšení povědomí o globálním oteplování zasáhl celý svět jako bouře a do listopadu 2018 se klimatických stávek zúčastnilo více než 17 000 studentů ve 24 zemích. V březnu 2019 byla Thunbergová nominována na Nobelovu cenu za mír. V srpnu 2019 se v New Yorku zúčastnila summitu Organizace spojených národů o změně klimatu, přičemž se proslavila překonáním Atlantiku lodí namísto letadlem, aby tak snížila svoji uhlíkovou stopu.

Summit OSN o opatřeních v oblasti klimatu zdůraznil, že „1,5 ℃ do konce tohoto století je sociálně, ekonomicky, politicky a vědecky bezpečnou hranicí“ a stanovil termín pro dosažení čistých nulových emisí na rok 2050.

Serişte ji Eshop Sueneé Universe

Clemens G. Arvay: Daristan Qenc Dike - Bandora Biyofîlîa

Hûn bi hesta aramiyê dizanin, bi xwezayê re di ahengê de yedema ku tu dikevî daristanê? Hûn bi we hest dikin li daristanê bimînin geş dibe? Ro em dizanin ku ya ku em bi daristanî li daristanê hîs dikin, rastiyek bi zanistî hatî îspat kirin e. Les bicî dikare qenc bike.

Clemens G. Arvay: Daristan Qenc Dike - Bandora Biyofîlîa

Gotarên wekhev